Why you might have lost all your Jewish friends this week and didn´t even know it?

It´s Saturday, 5 am, Oct 21, 2023. Exactly two weeks after the Jewish communities all over the world and their neighbours woke up into the worst nightmare after shoah.

I am getting up while it´s still dark, fight with the virus after two demanding weeks and unload the dishwasher after yesterday´s shabbos with our five kids. In the meantime I am pondering over the article I found at the status of a person I know titled Why you might have lost all your jewish friends this week and didn´t even know it. I have not read it yet, therefore I am writing this text first, which – having read the strongly resonating title – comes to my mind. Why can you actually loose your Jewish friends these days and not even notice?

Saturday Oct 7, 2023 was for all of us, who in some way, consciously or not, practising or not, ideologically, religiously, ethnicly or nationally, belong to the world Jewish community, a nightmare coming true. In our subconscious mind, Israel is a Jewish state we can go to once things are bad, everything turns against us and everything starts dilapidating. We can leave for Israel and we do not need to be afraid to feel our Jewishness in a way that suits us, to choose from the rich versions of environments, communities, synagogues and opt for the right rabbis, schools or places of residence. Or just live the secular life in Tel Aviv or Eilat and celebrate high holidays only, and live in a cultural connection. Israel is an archetypal symbol of a mother, father, parent. But Israel is not just a metaphor, the very existence of the state is in a material and raw manner, without any ornaments or romantic sentiments, connected with our own existence. Jews from all over the world have a place to go to should the waves of hatred and attacks grow, they no longer have to stay in the trap of collective hatred, violence or ignorance towards both. They have a state in which they are not attacked or murdered because they are Jews. Jewish state represents life.

On shabbos Oct 7, the Jewish state was attacked, put in danger, raped and paralyzed by a systematic and organized terrorist attack of a neighbouring Gaza government. As a psychologist and an expert on trauma, during that horrible morning of a normally joyful holiday Simchat Torah I had to immediately ask myself: „Did the terrorists use in this upcoming war, among other things, the collective Israeli trauma and a sort of exhaustion in the long-term inner conflicts and the ending of the series of high holidays?“

The answer is more than clear. Yes, the enemies undoubtedly did use all of that. It was namely the post-shoah trauma and the destabilized inner political situation that did psychologically weaken the reactions, the result of which was that the Israeli political, military and police sector did not at all act that quickly, efficiently and professionally as they should have. But those quilty of brutal murders, rapes and abductions of Israeli and other citizens to the Gaza strip are noone else but Hamas and its supporters.

In the war that Hamas started by the abductions and brutal murders of children, women, elderly people, whole families and adult Israelis, the only quilty party is Hamas, the official government of Gaza strip, and those who support and direct it, who help and express joy. All the others are victims. If someone is pondering this clear statement, they are lying, ignoring and normalizing terrorism, brutal violence, sadistic murders and abductions. Can a human being overlook that? A family, parents and two kids (a six-year old boy and a seven-year old girl), kneeling opposite each other with hands tied behind their backs, whose bodies were tortured, gauged eyes and missing bodily parts. The only question that remains left is whether the children had to watch first how their parents were tortured to death, or was it the other way round. While the murderers ate their breakfast they invaded upon. As they invaded upon the breakfast of all of us.

Israel is defending itself, leading a defensive war, struggling for its existence. We watch with horror as the world reactions and sympathies gradually, many times in a sentimental and dyslogical manner, shift towards the so-called Gazan street. A clear perpetrator becomes a self-proclaimed victim. The dead and the murdered are forgotten very quickly. One inclines towards the agressor. All the civilians (but also the female and male soldiers of a democratic state) deserve compassion. Including those Palestinians who have nothing to do with Hamas, who condemn its government and protest against its rule, including all the children living in such a dark spot, who are used by Hamas as human shields.

There are waves of hatred and judgement rising against Israel at the moment when by the terrorists and their supporters, still over two hundred people are held hostages, including babies and shoah survivors. Jewish lives are once again irrelevant and overlooked, their murder somewhat common.

Try to imagine you come to see a raped woman whose daughter is being raped at the same time in an unknown location as well, and you start telling her that a rapist had a hard life, that she should behave reasonably, that the country she lives in is not doing everything right either, that it is necessary to focus on the important things and not to bother that much. 

Presently all over the world, people with Jewish ancestry, those affiliated with judaism, go through an inner hell. They often feel helpless, anxious, sleep poorly, are disconnected from their emotions, loosing control over themselves and their surroundings. They feel existential worries about their children, families, themselves, their future. They are flooded by a myriad of other, oftentimes ambivalent emotional states, from anger and wrath to paralysis and freezing. They fear for their lives. They are often misunderstood, unsupported by their near and distant surroundings and crushed by the business-as-usual and belittling attitudes from people they thought they knew well. They are deeply hurt by the news coming from media, dehumanized comments, questioning the situation and spreading unverified news and hoaxes, often on the global level of the biggest media players. 

In reaction to the horrors we lived through, we are often silent. We are silent because we are wordless. We are silent because we are terrified to speak. We prefer not to ask, we are afraid what we might, seeking answers to our questions, come to know.

Please, should you have in your surroundings people reacting to the situation in a similar way, or silent ones, support them. Try to imagine what they need, and do it, say it. Name the evil which is not relative clearly, express understanding or even that you are searching how to understand it all, and look for it and educate yourselves. Do not transfer the search or the responsibility for explaining to your friends in vulnerable positions. Have no fear that you may say or do something wrong. The very expression of compassion and willingness to look for means of support through your own activities is empathy. Do not speculate, do not analyze, do not make any historical exercises. In a given psychological state, your friend will not at all  be interested in the map of today´s Israeli territory from the half of the 20th century, and will not probably even discuss or consider that. Something quite different is troubling them; they feel an existential threat concerning their own life as well as their families, they are thinking of their own grandmothers or grandfathers who survived Auschwitz and they are glad that they did not live long enough to witness that. A friend who is talking about her fears as to the future of her children will not be helped by your rational statement that there were and there are pogroms, and one must count on that.          

Be kind, use empathy and ask your neighbours about their feelings, states of mind, mood and ideas. You can support them not only by words, but also acts. Should you not be able to, be silent, in this case silence is golden.Since in the background of these events, there is something much darker and more sinister. The division of people into we and they is deepening. The common denominator of both social and individual reactions to this war as well is antisemitism. Lots of the utterances, attitudes, thoughts and feelings regarding the Jewish community or individuals is antisemitic, whether people realize that or not. Antisemitic narrative is deeply rooted in us. And it does not avoid even those with Jewish ancestry, and belongs to a certain type of dysfunctional defense mechanisms.

With today´s text, I would like to start a series of articles on the collective initiation into the post-shoah trauma and its manifestations. The belief that next week, people all over the world will sit at the shabbos table, noone else will be missing and there will be no lack is utopian, therefore my today´s wish is universal and telling it all: Am Yisrael Chai!!עם ישראל חי 

Proč můžeš přijít v těchto dnech o židovské přátelé a ani o tom nevědět?

Je sobota, pět hodin ráno, 21.10.2023. Přesně dva týdny poté, co se židovské komunity celého světa a jejich blízcí probudili do nejhorší noční můry po šoa. 

Vstávám ještě do tmy, bojuji s virem po náročných dvou týdnech a vykládám myčku po včerejším šábesu s našimi pěti dětmi. Mezitím uvažuji o článku, který jsem nalezla na statusu známé s názvem Why you might have lost all your Jewish friends this week and didn’t even know it.¹  Zatím jsem jej nečetla, nejdřív tedy píšu tento text, který se mi po přečtení silně rezonujícího názvu dere na mysl. Proč tedy můžeš přijít v těchto dnech o své židovské přátelé a ani o tom nevědět?

Sobota 7.10.2023 pro nás všechny, kteří jakýmkoliv způsobem, vědomým či nevědomým, praktikujícím či nepraktikujícím, ideovým, náboženským, etnickým či národnostním, patříme k židovské komunitě celého světa, byla obživlou noční můrou. V našem podvědomí je židovský stát Izrael státem, do kterého můžeme odejít, když nám bude zle, vše se proti nám obrátí a vše se začne hroutit. Můžeme odejít do Izraele a nemít strach prožívat své židovství způsobem, který nám vyhovuje, vybrat si z bohatých variací prostředí,  komunit, synagog a zvolit pro nás vhodné rabíny, školy či bydliště. Nebo prostě jenom tak žít sekulárním životem v Tel Avivu či Eilatu a slavit pouze vysoké svátky a žít v kulturním propojení. Izrael je archetypální  symbol kolektivní matky, otce, rodiče. Izrael ale není jen metaforou, existence státu Izrael je hmatatelně, syrově, bez ornamentů a romantizací spojená s naší vlastní existencí. Židé po celém světě mají kam jít, pokud se začnou zvedat nenávistné vlny a útoky, už nemusí setrvávat v pasti kolektivní nenávisti, násilí či lhostejnosti vůči obojímu. Mají stát, v němž je nikdo nenapadá ani nevraždí proto, že jsou Židé. Židovský stát představuje život.

Židovský stát byl však na šábes 7.10. napaden, ohrožen, znásilněn a paralyzován systematickým organizovaným teroristickým útokem vlády sousedícího pásma Gazy. Jako psycholožka a odbornice na trauma jsem se v to hrůzné ráno jindy radostného svátku Simchat Tora musela okamžitě zeptat: “Využili teroristé v započaté válce mimo jiné i kolektivního traumatu Izraelců a jakéhosi vyčerpání v rámci dlouhodobých vnitřních konfliktů a ukončení série vysokých svátků?” 

Odpověď je víc než jasná. Ano, nepřátelé toho nesporně využili. Právě postšoa traumatizace² a dlouhodobě narušená vnitřní politická situace psychologicky oslabily reakce, což spoluzpůsobilo, že izraelské politické, vojenské a policejní složky vůbec nejednaly tak rychle, pohotově a standardně, jak by měly jednat. Avšak viníkem brutálních vražd, znásilnění a únosů izraelských a dalších občanů do pásma Gazy je pouze a jenom Hamás a jeho podporovatelé. Ve válce, kterou zahájil únosy a brutálním vražděním dětí, žen, starých lidí, celých rodin a dospělých Izraelců je viníkem prostě Hamás, oficiální vláda pásma Gazy, a ti, kteří ji podporují a řídí, pomáhají a radují se. Všichni další jsou oběti. Pokud kdokoliv převrací tento jasný postulát, lže, bagatelizuje a normalizuje terorismus, brutální násilí, sadistické vraždění a únosy. Je ještě člověkem, kdo je schopen tohle přehlédnout? Rodina, rodiče a dvě děti (šestiletý chlapec a sedmiletá dívka), klečící proti sobě se svázanýma rukama za zády, jejichž těla jsou umučená, vydloubnuté oči a chybějící části těl. Jedinou otázkou, kterou si můžeme klást, zůstává, zda se děti nejdřív musely dívat na to, jak byli umučeni jejich rodiče, nebo to bylo naopak. Zatímco vrazi jedli jejich snídani, do níž vtrhli. Jak vtrhli do snídaní nás všech.

Izrael se brání, vede obrannou válku a bojuje o svoji existenci.  S hrůzou pozorujeme, jak se postupně celosvětové reakce a sympatie mnohdy sentimentálně a dyslogicky přiklání na stranu tzv. gazanské ulice. Z jasného pachatele se stává samozvaná oběť. Velmi rychle se zapomíná na mrtvé, zavražděné. Jde o příklon k agresorovi. Všichni civilisté (ale i vojáci a vojačky demokratického státu) si zaslouží soucit. Včetně těch Palestinců, kteří s Hamásem nemají nic společného a jeho vládu odsuzují a protestují proti ní, včetně všech dětí, které na tomto temném místě žijí, a Hamás si z nich dělá lidské štíty.

Vůči Izraeli se zvedají vlny nenávisti a odsudků ještě ve chvíli, v níž teroristé a jejich podporovatelé stále drží přes dvě stě unesených lidí jako rukojmí, včetně nemluvňat i přeživších šoa. Židovské životy jsou znovu nedůležité a přehlédnutelné, jejich vražda tak nějak běžná.

Zkuste si představit, že přijdete za znásilněnou ženou, jejíž dcera je ve stejné chvíli také znásilňovaná na neznámém místě, a začnete jí říkat, že násilník měl těžký život, že by se měla chovat rozumně, že země, ve které žije, také nedělá vše správně, že je třeba soustředit se na důležité věci a moc s tím neobtěžovat. 

Lidé s  židovskými předky, ti, co se hlásí k judaismu, momentálně po celém světě zažívají vnitřní peklo. Cítí se často bezmocní, úzkostní, špatně spí, jsou odpojení od emocí, ztrácí pocit kontroly nad sebou i okolím.  Pociťují existenciální obavy o své děti, rodiny, o sebe, o budoucnost. Zaplavuje je plejáda dalších mnohdy ambivalentních emočních stavů, od zlosti a hněvu po paralýzu a zamrznutí. Mají strach o život. Jsou často nepochopení, nepodpořeni svým blízkým a širším okolím a zdrceni postoji, normalizací a bagatelizací od lidí, co si mysleli, že dobře znají. Hluboce je zasahují i zprávy z médií, odlidštěné komentáře, relativizace situace a přebírání neověřených zpráv a hoaxů, často na globální úrovni největších mediálních hráčů. 

V reakci na prožité hrůzy často mlčíme. Mlčíme, protože nemáme slov. Mlčíme, protože máme obrovský strach promluvit. Raději se neptáme, máme obavu z toho, co se můžeme v reakci na naše otázky dozvědět. 

Prosím, pokud máte ve svém okolí lidi, kteří na situaci reagují podobně, případně se odmlčeli, podpořte je. Zkuste si představit, co potřebují, a udělejte to, řekněte to. Jasně a bez relativizací pojmenovávejte zlo, vyjádřete porozumění nebo i to, že hledáte, jak tomu všemu rozumět, a hledejte to a vzdělávejte se. Nepřenášejte hledání a odpovědnost za vysvětlování na své přátele ve zranitelné pozici. Nemějte strach, že řeknete nebo uděláte něco špatně. Samotný projev soucitu a ochota vlastní aktivitou hledat způsoby podpory je empatický. Zbytečně nemudrujte, neanalyzujte, nehistorizujte. V takovém psychickém rozpoložení může být vašemu kamarádovi úplně jedno, jak vypadala mapa současného území Izraele v polovině 20. století, nebude s vámi o tom patrně  ani diskutovat či polemizovat.  Trápí ho něco úplně jiného a cítí bytostné ohrožení života svého i své rodiny, myslí na svou babičku či dědečka, kteří přežili Auschwitz a je rád, že se tohohle nedožili. Kamarádce, která s vámi řeší strach o život svých dětí, taky nepomůže vaše racionalizující sdělení o tom, že pogromy přeci byly a budou a musí se s tím počítat. 

Buďte laskaví a empatičtí a ptejte se svých blízkých na jejich pocity, stavy, nálady a myšlenky. Podpořit je můžete nejen slovy, ale i činy.  Pokud toho nejste schopni, mlčte, v tomto případě je mlčeti zlato. 

Na pozadí těchto událostí je  totiž něco ještě mnohem temnějšího a hrůznějšího. Prohlubuje se rozdělování lidí na my a oni. Společným jmenovatelem společenských i individuálních reakcí i na tuto válku je totiž antisemitismus. Spousta výroků, postojů, myšlenek a pocitů lidí vůči židovským komunitám či jedincům je antisemitská, ať už si to lidé uvědomují, nebo nikoliv. Antisemitský narativ je v nás hluboce zakořeněný. Nevyhýbá se ani lidem, kteří židovské předky mají a patří mezi určitý typ dysfunkčního obranného mechanismu. 

Ráda bych dnešním textem započala sérii článků o kolektivní iniciaci transgeneračního postšoa traumatu² a jeho projevech. Víra, že příští týden zasednou za šábesový stůl lidé po celém světě, nikdo další nebude chybět a nikoho nebudeme postrádat, je utopická, proto moje dnešní přání je zcela univerzální a všeříkající: Am Yisrael Chai!עם ישראל חי

Odkazy v článku:

¹ https://joshgilmansblog.wordpress.com/2023/10/13/why-you-might-have-lost-all-your-jewish-friends-this-week-and-didnt-even-know-it/?mibextid=Zxz2cZ&fbclid=IwAR0 ZLed3guXgmVvB2Gx5Pl8h_tY15EMzeZf2Z7MeJ0zsRd3kQqN_I6aDsM
² https://www.psychosom.cz/54-archiv/312-puvodni-prace-1-2011

Cena za manželskou věrnost Reflexe psychoterapeutky

Máte slovo Michaely Jílkové – Cena za manželskou věrnost. (S advokátkou D. Kovářovou, dětským psychologem J. Šturmou, vztahovým poradcem L.Kantorem, advokátkou A.Šípovou). Vysílání ČT1 dne 8.12.2022.

Advokátka Kovářová (dále paní Daniela), která je zároveň i nově zvolenou senátorkou se rozhodla pozvednout na celostátní úroveň “dobré vzory”. Ty spočívají v tom, že dlouhodobá “dobrá manželství”, která sice nejsou podmíněna sexuální věrností, ale mnoholetým  vytrváním ve svazku, chce odměňovat státním vyznamenáním. Idea staré dobré diamantové svatby by nebyla mimo, pokud by se nechala rozhodnutí na osobní, tedy rodinné úrovni. Avšak senátorky Kovářová a Chalánková z nově založeného senátního podvýboru pro rodinu Výboru pro sociální politiku mají mnohem větší ambice. 

O svých motivech promluvila tato senátorská verze laskavé víly, připravená konat dobro v celé zemi a  udělovat zasloužilým párům cenu za manželskou věrnost či spíš vytrvalost, protože sexuální věrností odměněný pár být proslulý právě nemusí, i v dynamickém pořadu Máte slovo s M. Jílkovou.

Paní Daniela přitom ještě pojala zázračnou superschopnost, nad kterou my terapeutky a terapeuti jenom bledneme závistí a sice poznat za třicet sekund pozorování páru, zda jde o “dobré manželství”. Touto dovedností je podle ní obdařen každý z nás. Námitky přítomného vztahového poradce Kantora, že zvnějšku vlastně nemůžeme odhadnout co se ve vztahu děje a v jakém stavu pár je, paní senátorka komentuje shovívavým úsměvem. Publikum přesvědčivě ujišťuje, že přece starostové obce všechno ví a jí samotné stačí půlminutový pohled na přítomného dědečka s babičkou a ví to taky. 

Problém domácího násilí a jeho dopadu na ženy, děti a celé rodiny zjevně přenechává jiným, kteří se v negativních jevech “vyžívají” a ona hledá “dobré vzory”. Při jejich hledání však na vlastní “dobré vychování” zapomíná a svým oblíbeným pasivně agresivním způsobem napadá přímo moderátorku pořadu, která sama podle ní není schopna žít dobré manželství. 

V pořadu (a bohužel i v Senátu) jde však paní Daniela mnohem dál. Zavádějící je její prapodivná interpretace státu jako ustavitele manželské povinnosti provozovat sex a mít děti s odvoláváním se na znění občanského zákoníku. “Stát očekává, že máte mít sex,” lže do očí divákům a obávám se, že i sama sobě. Manželská sexuální povinnost však ze žádného zákona nevyplývá a tato rétorika je nerespektující a nebezpečná, vysvětluje v reakci advokátka Adéla Šípová. Není pravda, že by manželé měli povinnost plodit děti, dodává. 

“Je to desatero, je to cíl, je to grál,” obhajuje se zářícím pohledem povinnost mít děti paní Daniela a dodává: “Na co si tady hrajeme?”

Velmi dobrá otázka, asi první věta, se kterou s paní Danielou souhlasím. Její následné sentimentální povzdechy nad tím, že se vůbec neučíme žít šťastně, neučíme žít ve vztazích a rozvody zatíží každé dítě, už jenom dokreslují narativ trhovnice a argumentačně vyprahlé normalizátorky, který se s ní táhne celým pořadem. A zjevně i celým jejím bytím. 

Pokud jsou snahy paní Daniely jenom tragikomickým pokusem učinit pořad víc konfliktnějším, divácky atraktivnějším a vlít lahvičku oleje pod kotel, všechno se zdá v pořádku. Efektní to vpravdě bylo. Avšak pokud je tohle projev členky ústavně-právního výboru a podvýboru pro rodinu Výboru pro sociální politiku Senátu ČR, je něco hodně špatně.

Musíme proto výrokům paní Daniely chtě nechtě věnovat adekvátní pozornost, protože nám v rámci České republiky právě zasévá legislativní normy pro českou verzi série Handmaid’s Tale. A žít Deník služebnice Margaret Atwood v České republice prostě nechceme. Ani jednu sérii!

Vražedná empatie

V našich životech, plných neustálého seberozvoje, bývá empatie hodnocena pozitivně. Avšak i empatie se může stát léčkou či skvělým prostředkem manipulace těch, kteří ji dokážou zneužít. Některé lidi přílišný ohled k potřebám druhých válcuje a vnitřně ničí. Nakonec se i sebelaskavější pohnutky obrátí proti nim.

Empatie je schopnost vcítit se do druhých lidí. Přenést se do světa jejich vnitřních pochodů, myšlenek, citů, vjemů, potřeb. Být a žít v jejich kůži. Na moment, či na delší dobu.

V životě silně empatických jedinců  někdy nastává zlom a začnou se vciťovat do potřeb, tužeb a hodnot druhých natolik, že potlačí sebe sami a stávají se jejich poddanými. Tady naráží nejistá identita, slabší ego na jedné straně na mnohem sebevědomější a průraznější osobnost druhého. Pohnutky k tomuto rozplynutí se vlastního světa ve prospěch světa druhého jsou mnohdy šlechetné. Jedná se o péči, dobro, lásku, touhu po harmonii, souznění, či soucit. Často je i pohodlnější přenést odpovědnost za sebe sama na druhého a beztrestně si pak relaxovat ve vlastní, slabší pozici. I selhání, prohry, nenaplňování vlastního potenciálu se přežívají líp, když mají na koho přenést zodpovědnost či svalit vinu. Vzdávají se však sami sebe. A to je pro člověka vždy nebezpečné.

Největším úskalím je nadměrně vyvinutá empatie u osobností manipulativních, často psychicky narušených. U manipulátora se empatie stává jeho nejsilnější zbraní, kterou bez výčitek a bezostyšně využívá. Není silnějšího prostředku manipulace než to, že druhý velice přesvědčivě jedná v nejlepším zájmu své oběti. Manipulátor se  vžije nejen do potřeb, pohnutek, ale zejména do slabých stránek, nejistot a pochybností svých protějšků. Ty bravurně využívá a neustálým snižováním sebevědomí mistrně vyvolává pocity viny a selhání. Pak zbývá už jenom nasadit oběti do hlavy vlastní program a druhý skoro položí svůj život v jeho, či její prospěch.

Být či nebýt empatický? Rozhodně ano, ale neustále hodnoťte kriticky svoji motivaci a osobní pohnutky. Srovnávejte svůj život s tím, jak jste doopravdy chtěli žít. Řiďte se svými pocity, skutečnými vjemy, intuicí a používejte praktický rozum. Pokud jste se už jednou obětí obdobného manipulátora stali, vězte, že se to může časem zopakovat. Věřte hlavně sami sobě a nenechte se od nikoho přesvědčit, že vás zná líp a ví, co je pro Vás nejlepší. Nejste přeci tak naivní, aby vás podobně otřepané fráze donutily vzdát se kontroly nad vlastním životem a bytím.

Mgr.Natalia Schwab Figusch, nataliafigusch@gmail.com

Člověk toxický

V dobách nadužívání psychologických a psychiatrických pojmů se mezi již zlidovělé psychopaty, tedy hraničáře, hysteriky, narcisy či asociály, vmísil i  termín “toxický člověk”. “Ten je ale toxický! Má s ní přímo toxický vztah!”, dozvídám se při odposlechnutí rozhovoru dvou luxusně oblečených dam. Toxická bytost se k nám vplížila jako termín interdisciplinární, vyskytující se na pomezí psychologie a toxikologie. Toxin je jed, avšak můžeme se na něm stát závislými. To samé platí o toxických jedincích. Paracelsus (1493-1541) řekl: „Všechno je jed, ve všem je jed. Záleží pouze na dávce.“  Toxičtí lidé na rozdíl od jiných jedů vnikají do našeho organismu sociálním stykem.

Podívejme se teď na význam pojmu “toxická osobnost”. Jedná se o věčně negativní a zasmušilé lidi, plné nervozity, kritičnosti a cynismu. Když je potkáme, cítíme nečekaný úbytek energie a zhoršení nálady. Jsou často majetničtí a nalepí se na nás, vysávají z nás pozitivní energii, elán a nadšení. Přivlastní si částečně naši identitu a často se stěžují na něco, čím se nám zavděčí. Určité podtypy toxických lidí jsou tak pasivně agresivní, že stačí několik chvil v jejich přítomnosti a citlivější jedinec začne cítit a prožívat jejich zlobu, špatně skrývanou zlost a zášť. Jiný podtyp je agresivní viditelně a mimořádně aktivně. Křičí, vzteká se, má ataky zlosti a zuřivosti. Oba typy poukazují na naprosto nezvládnuté zvládání agresivity. Chraňte se před nimi. Mechanismus přenosu je u těchto jedinců mimořádně silný.

Kromě permanentního negativního naladění a nálady je dalším znakem toxické bytosti negativní postoj k celému životu. Erich Fromm je označil za nekrofilní charakter se zálibou ve smrti, destrukci, zániku, který je v jeho typologii opakem charakteru biofilního, život milujícího. Nekrofilní osobnost má ztuhlé a vzpřímené držení těla, zvláštní úsečnou dikci a dívá se kolem sebe pohledem, jakoby někde blízko něco páchlo. Nejvíce mu smrdí biofilní charaktery, plné elánu a tvořivosti a milující život. Zároveň z nich ale také nejvíc čerpá. Nekrofila ve Frommově pojetí sexuálně nevzrušují mrtvoly, ale jedná se o chladného, nevzrušivého stoupence řádu a pořádku, žijícího v minulosti, posedlého mocí, sílou, kontrolou, mechaničností a zánikem.

Toxické osobnosti milují pozornost. Tu však rády získávají pro ně důvěrně známým, toxickým způsobem. Šířením a hlásáním svých negativních názorů a do slov proměněných frustrací se vždy ukojí. Často se s nimi můžeme potkat nejen v práci či v rodině, ale i na sociálních sítích, kde zabírají neskutečně velký prostor v diskusích při šíření extrémních názorů, přičemž v hlavní roli každého komentáře vystupuje vždy Jeho/Její Veličenstvo Toxická Osobnost. Nelitujte je. Nesnažte se je pochopit. Rovnou je mažte nebo blokujte. Nenechte je čerpat ze svého drahocenného času, energie či pozitivního světonázoru.

Další specialitou,to však nejen toxické osobnosti, jsou pomluvy.

Pomluvy , šeptané s příslibem exklusivity sdělení, doplněné často neupřímným soucitným pohledem a gestem, jsou hybnou sílou existence každé toxické osobnosti. Milují je, rozšiřují je a žijí z nich. Cizí neúspěch, prohra, rozchod, rozvod, ale i nemoc a smrt opravdového Toxina či Toxinku vždy pohladí na duši. Rádi detailně rozebírají cizí selhání, které jim dávají pocit vlastní hodnoty a zvyšují jejich cenu na trhu a také pošramocené sebevědomí. Neštěstí druhých zároveň rozvíjí jejich představu o světě jako místě plném zla, hrůzy, smutku, neštěstí a nenávisti. To je ale svět, ve kterém oni žijí. Nežijí v něm  rádi, neboť oni rádi nedělají nic. S oblibou však šíří strach, svou úzkost přenáší na druhé a každodenně sobě i ostatním dokazují, jak strastiplný ten život vlastně je.

Já se v  praxi se většinou potkávám s oběťmi, dlouhodobými partnery, známými, či kolegy toxických osobností. A kde je potkáváte Vy? A co máte dělat, aby vám toxičtí lidé neubírali tak potřebnou životní sílu?

Rozpoznejte je a zbavte se jich. Intuitivně cítíte či vnímáte, s kým jste nebo nejste rádi a šťastní. Myslete na své potřeby, pocity, následujte svůj instinkt a vyhýbejte se těm lidem a vztahům, které vás ničí, poškozují, vysávají. Pokud se Toxina či Toxinky z rodinných či finančních důvodů zbavit nemůžete, určete si své hranice a dodržujte je. Nepovolujte. Používejte svou empatii nejen na to, abyste pochopili vývoj toxické osobnosti a její depresivní svět, ale i sami sebe. Chraňte se.  Pokud jste lidumilové a několik toxických osobností podporujete, určete si sami pro sebe hranice, kam až zajdete. Pomoc bližnímu se často změní ve smrtonosné zneužívání.

A o to vy rozhodně nestojíte!

“Nečasův syndrom” aneb v osidlech korporátní psychopatky /Natalia Schwab Figusch

"Nečasův syndrom" je odvozen od bohaté symptomatologie bývalého předsedy vlády Nečase, vlivem jehož milenky Nagyové mimo jiné padla česká vláda.Veškeré podobnosti s tímto případem jsou čistě metaforické. Věnováno všem obětem korporátních psychopatek.

 Co se stane, když se korporátní psychopatka potká s majitelem společnosti či výkonným ředitelem?
Pokud oplývá silným sexappealem, dostatečnými interpersonálními dovednostmi a zejména skvostnými manipulativními schopnostmi, nastává v dané společnosti hotová katastrofa.
Šéf, který předtím prýštil vizemi, strategiemi, originálními a neotřelými nápady, má najednou místo šedé mozkové kůry zapojené základní funkce úplně jiného orgánu. KorpoPsychopatka začíná ovládat nejen jeho myšlenky a pocity, ale i chování ke kolegům, podřízeným a rodině. V neposlední řadě začne mít zdrcující účinky na celkové fungování organizace.
Jakým způsobem korporátní psychopatka, stejně jako psychopatka státní správy nebo jiné organizace, funguje?
Vysoce manipulativní, kontrolou a ovládáním posedlá žena, nikdy neztrácí čas s poddanými. Okamžitě upne svůj naivní zrak, mírně šišlavou roztomilou mluvu i veškerou sexuální energii na Šéfa. Neomylně vytuší, kdo za tím vším stojí, kdo všechno ovládá, koordinuje. Vybírá si jenom ty, co rozhodují.
Postupuje pomalu, strategicky, v malých, ale významných krocích. Cílem je vždy úplné ovládnutí Šéfa (dále i Oběti). Přes počínající servilní a submisivní chování, opepřené nevinným a zároveň vilným pochichtáváním a přísliby nehynoucí loajality, začínají postupně prokvétat těžké manipulativní projevy. Oblíbenost politiky cukru a biče je u KorpoPsychopatek nesmírná. Používají je nejen jako standardní chování k podřízeným nebo kolegům, ale obdobným způsobem odměňují i trestají svou exekutivní oběť. Líbivý úsměv, slovní pochvala, či jiná odměna specifického charakteru, patří mezi metodiku cukru.
Trestání nastává formou nadouvání se, urážení se i urážení druhých, shazování, pokořování či ignorování oběti. Odmítání tělesných požitků patří mezi velmi oblíbené prostředky bičování. Obecně platí, že čím primitivnější techniky, tím výraznější účinek na oběť mají.
KorpoPsychopatka se vine tělem i duší k oběti jako liána. Postupně patologicky narušuje její prostor, osobní, rodinný i pracovní, přičemž si neustále uzurpuje víc a víc místa. Předtím nesmírně sebevědomý a kontrolující šéf najednou začíná mít problémy doma, s manželkou, ve vztahu s dětmi, vážné trhliny se však začínají objevovat i v práci. KorpoPsychopatka totiž nelení a hlubokým působením na sexuální stránku Šéfa ho pomalu rozvrací osobnostně i sociálně. Mimořádně se ji to daří.
K osobním problémům se postupně začínají přidávat problémy pracovní, členové předtím sehraného a semklého týmu dané společnosti sice nejdřív tiše a pak stále hlasitěji upozorňují na vzniklé nebezpečí, ale postupně to vzdávají. Trhliny jsou pořád větší a významnější. Nastal čas vážných korporátních rozhodnutí, které však už nepřijímá šéf, ale KorpoPsychopatka. Manipulace prochází celou společností, vztahy se mění, lidé začínají být nespokojení, demotivovaní, rozrušení a postupně hledají nové místo či uplatnění mimo zónu podivného psychoteroru. KorpoPsychopatka je na vrcholu. Šťastně a spokojeně si buduje novou mocenskou strukturu, začíná najímat své lidi, většinou jedince bez osobnosti nebo se přetvařující, ti jí totiž vše odkývnou a odsouhlasí a nemilosrdně zatočí s každým, kdo se jí staví do cesty. Její jednání je prošpikováno psychickým násilím a šikanou, zprvu skrytými, pak veřejnými. Začíná ovlivňovat a měnit sociální procesy, stavy a vztahy. Výrazně v tom výrazně vyniká, inteligentní jedinci brzy přijdou na to, že jediná možnost, jak se bránit, je naoko se přizpůsobit nebo odejít.
Z kdysi zdravé společnosti či organizace, kde byla radost pracovat, se stává bitevní pole a pirátský ostrov.
Jak z toho ven? Šéf si musí uvědomit, že má vážný problém. Nesmí přecenit své síly, myslet si, že má vše pod kontrolou a že má, když se mu zachce, moc změnit situaci, protože vše stále ovládá. Narušené osobnosti nepracují s logickým scénářem. Doporučuji k řešení přizvat nestranného odborníka z oboru psychologie nebo dobrého kouče. Pokud si Šéf neuvědomí, že má problém a musí ho velmi důrazně a odvážně vyřešit, může to mít pro jeho společnost až fatální ekonomické i sociální důsledky.
Aplikovatelnou účinnou strategii využívají odborníci v oblasti manipulace sektami či zhoubnými kulty. Postupné deprogramování oběti neboli řízená likvidace patogenu KorpoPsychopatka je procesem, v rámci kterého je oběť s použitím jisté míry psychického nebo fyzického násilí odvedena od kultu této dámy. Hlavním cílem je přerušení veškerých kontaktů a postupné vrůstání do nové reality bez její přítomnosti.
Důsledky takového stavu mohou být pro manažera katastrofální – organizační, osobní i rodinný rozvrat s dlouhodobými následky. Čím déle však situace trvá, tím jsou její důsledky závažnější.
Pokud máte pocit deja vu, začněte s řešením ihned. Včera bylo pozdě.

Pro odbornou konzultaci nás kontaktuje na našich stránkách http://www.TerapieZlatnicka.cz

Mgr. Natália Schwab Figusch –  nataliafigusch@gmail.com

 

Udělám krok do neznáma.. nebo se raději nejistotě zdaleka vyhnu?

Znáte dospělé ženy či muže, kteří žijí v soukromém pekle, psychicky či fyzicky strádají, postupně je vnitřně rozkládá dysfunkční vztah s partnerem, rodičem, či jinou osobou? Nebo takové, co pracují na pozici hluboce pod jejich intelektuální či vzdělanostní úroveň, schopnostmi a dovednostmi převyšují několikanásobně své šéfy? Přesto setrvávají v této situaci. Drží se svých pochybných jistot a známého území. I když jde symbolicky o boudu na nehostinném pirátském ostrově a oni by raději žili v bílém domečku ve vnitrozemí.. Může jít nejen o jejich individuální předurčení a rozhodnutí. Ve velké míře se na rozhodování setrvat v strukturované, jisté a určené situaci, podílí příslušnost k určité komunitě, organizaci, třídě, kastě, národnosti, náboženství, národu či jiné kultuře.
Jednou z teorií, vysvětlující dané chování, je Hofstedeho teorie vyhýbání se nejistotě. Geert Hofstede, holandský sociální psycholog, se v rozsáhlé studii z globálního firemního prostředí společnosti IBM zabýval mocnými vlivy kultury na chování jedince. V monografii Culture’s Consequences (1980) určil 4 kulturní dimenze – vzdálenost moci, individualismus-kolektivismus, maskulinita-feminita a vyhýbání se nejistotě. Pátá dimenze, dlouhodobá orientace, byla přidaná na základě čínských výzkumů. Dimenze jsou bipolární a měří se indexy v hodnotách od 0-100.
Vyhýbání se nejistotě aneb Uncertainty Avoidance Index (UAI) zobrazuje, jak těžké je pro lidi udělat krok do neznáma. Zabývá se jejich tolerancí k neurčitosti, nejistotě, nebezpečí a nestrukturované situaci.
Společnosti s vysokým indexem disponují rozsáhlým množstvím striktních pravidel, zákonů, norem, kontrolních mechanismů a tabu. Lidé v nich preferují jistotu, strukturovanost, stálé vztahy, pevné normy, cítí nedůvěru vůči novým věcem, lidem, změnám, jedná se o konzervativní společnosti. Stinnou stránkou bývá tendence k extremismu, rasismu, xenofobii. V těchto kulturách je vysoká míra globální úzkosti, stresu, emoční projevy navenek se však tolerují.
V kulturách s nízkým indexem vyhýbání se nejistotě se chovají jedinci soutěživě, konfliktněji, lidé snadněji přijímají odlišnosti a změny a jsou ochotni více riskovat. Emoce se skrývají. Společnosti charakterizuje nízká míra stresu, nejasné, nestrukturované, nejisté je bráno jako normální. Míň záležitostí a situací spadá pod přísné zákony a normy, ty se nesnaží se postihnout každou jednotlivost, která může potenciálně nastat, ale mají spíš obecnější, širší hranice určující charakter.
V jakém prostředí se pohybujeme my? Česká kultura patří mezi ty, které mají relativně vysoký index vyhýbání se nejistotě. Lidé zde raději setrvávají v často nepohodlných a vnitřně omezujících a neuspokojivých situacích, vykonávají nepodnětnou a málo naplňující práci, používajíc ověřené způsoby a metody. Pokud to není úplně nutné a shora přikázané, neinovují, netvoří. Když se ocitnou v nové, neznámé situaci, ve které by měli udělat riskantní a nové rozhodnutí, první reakcí bývá nejčastěji strach, obavy ze selhání, úzkost. Silně se vyhýbají nejistotě. Raději setrvávají v nevhodných podmínkách, než aby ohrozili vnější zdání, nastolený řád. Nežli by udělali krok do neznáma, k nejisté, ale jiné, možná lepší budoucnosti, setrvávají v zaběhlé nevyhovující přítomnosti.
A co brání udělat krok do neznáma Vám?

Kruh domácího násilí a týrání

Nejste si jistý nebo jistá, jestli Vás partner týrá? Připomínají Vám tyto řádky důvěrně něco, co jste přožili nebo prožíváte?
Přečtěte si pozorně, jak vypadá cyklus násilí.

Cyklus násilí byl prvně definován Lenorou E. Walkerovou v roce 1979, která na základě rozhovorů s 1500 ženami stanovila základní tři fáze, které se střídají v násilných vztazích. V rámci jednotlivých fází autorka popisuje nejčastější vzorce chování oběti a pachatele. Jednou z autorek knihy Partnerské násilí je i naše kolegyně Dana Pokorná, cyklus násilí v publikaci se drží původního modelu o třech základních fázích a popisují je následovně:

Fáze napětí
Tato fáze je někdy také označována jako fáze narůstání tenze a zahrnuje mírné incidenty, u oběti vzrůstá strach a snaží se oddálit budoucí eskalaci násilí. Oběť je v této fázi pečující, ochotná, souhlasící, dělá vše proto, aby udržela klid. Omlouvá partnerovo chování, za důvod násilí označuje vnější okolnosti, přisuzuje si odpovědnost za partnerovo chování, stahuje se do sebe, omezuje kontakt s okolím. Pachatel vykazuje v tomto období nízkou míru hněvu, přistupuje k verbální agresi, pokořování, případně k lehčím formám fyzického násilí. Vzrůstá u něj potřeba kontroly a moci, objevuje se např. žárlivost, postupně narůstá frustrace a agresivita.

Fáze násilí
Tato fáze je relativně krátkou fází (může trvat od několika minut do několika hodin) v níž tenze z předchozí fáze eskaluje v otevřené násilí, což může mít za následek vážná fyzická zranění nebo dokonce usmrcení oběti. Oběť je apatická, pasivně přijímající, z předchozích násilných incidentů ví, že nemá smysl se bránit, sebeobrana vede k prodloužení nebo k větší brutalitě útoku (tento soubor chování oběti je někdy označován jako naučená bezmoc), oběť dělá vše pro to, aby minimalizovala zranění, většinou do 24 – 48 hodin po násilném incidentu se dostavuje emoční zhroucení, oběť odkládá vyhledání pomoci, tato fáze má zásadní vliv na další snížení sebeúcty a sebevědomí oběti. Pachatel se v této fázi stává nepředvídatelným, mohou se dostavit záchvaty zuřivosti, za násilí obviňuje oběť, omlouvá vlastní násilné chování, má kontrolu nad ukončením této fáze.

Fáze klidu
Tato fáze je někdy také nazývána „obdobím líbánek“. Situace se uklidní, v této fázi se pachatel omlouvá, slibuje, že násilí se nebude opakovat. V některých případech se ale pachatel neomlouvá, připisuje vinu za násilí oběti a období klidu se vyznačuje pouze nepřítomností násilných incidentů. Tato fáze může být v počátku vztahu nejdelší, ale v průběhu násilného vztahu se zkracuje, až téměř vymizí, a mění se v období narůstání tenze. Oběť v této fázi cítí pocity viny při myšlence na opuštění partnera, ztotožňuje se s rolí oběti, přebírá zodpovědnost za násilí a věří ve změnu partnera, cítí se potřebná a hodnotná. Pachatel žádá o odpuštění, je vlídný, milující, kající se, je závislý na opětovném přijetí a odpuštění. (Marvánová, Pokorná, Toufarová, 2008)

Psychologie teroristu

Psychologie je věda, na kterou se lidé obrací vždy, pokud nechápou smysl lidského jednání. Z duševních poruch se nejčastěji připisují teroristům psychopatie, paranoia, patologické predispozice k násilí nebo poruchy impulzivity, neschopnost vcítit se do jiných osob a jejich utrpení, emoční necitlivost a hluboký egocentrismus. Příkladem až nelidského chladu je Jordánec Nezar Hindaw, který v dubnu 1986 poslal svou těhotnou přítelkyni do Izraele běžnou linkou a do zavazadla jí dal výbušninu. Policie na Heathrow objevila bombu ukrytou v kufru a tak zachránila život jí i 368 cestujících.
Je možné, že psychopat pronikne do teroristické organizace, avšak egocentrismus, který vede většinu psychopatů, se vylučuje s navázáním a udržením důvěryhodných a déletrvajících společenských styků v rámci teroristických seskupení. Terorismus vyžaduje schopnost spolupráce ve skupině, obětování se za věc, která nenese okamžitý osobní prospěch. Není jisté, zda všichni teroristé mají v sobě stejný emoční chlad, že jim schází schopnosti vcítit se do myšlení obětí, jejich náboženská nebo politická přesvědčení jim někdy dovolují páchat krutosti, ale nejsou necitliví. Mnozí teroristé zároveň uznávají, že jednou z hlavních pohnutek jejich činů je nenávist. Nenávist je cit dosti neslučitelný s psychopatickým emočním chladem. Teroristův chlad může být selektivní , ne všeobecný, nemusí cítit žádný soucit se svými oběti, avšak může milovat své druhy, rodinu, krajany a cítit s nimi soucit. Příliš mnoho rozdílů s psychopaty..
Druhá teorie psychopatologie vychází z tvrzení psychiatra Jerrolda Posta, který připodobňuje vnímání reality teroristů vnímání paranoidních osob. Nadměrná podezíravost vůči ostatním, persekuční mánie, pocit velikášství, přehnaná pýcha, nepřátelský postoj ke světu, iluze, agresivní prchlivost, citová chudoba. Post váže paraniou k narcistickému osobnostnímu typu. Paranoia však zároveň zahrnuje kognitivní pokřivení a u skutečného paranoika vyvolávají fantazie o pronásledování intenzivní děs,ve kterém je skoro nereálné normálně existovat, myšlenky jim kradou či odnímají jiní lidé. Teroristé naproti tomu žijí relativně v realitě a kontrolují své akce a vlastní život.
¨
Další psychopatologií, připisovanou teroristům, jsou poruchy v kontrole impulzivního chování. Musíme si však položit otázku, zda jsou biologické predispozice dostatečně relevantní k vysvětlení teroristické agrese. Teroristé, žijící v poloilegalitě a nucení používat násilí vymezeným a plánovaným způsobem, si nemohou dovolit přílišné návaly agresivity nebo zlosti, které je ohrozí nebo prozradí.
Nakonec, lidé se většinově stávají teroristy jenom tehdy, když je vyberou členové již dříve vytvořených organizací, které recruitují nejvhodnější osoby. Vyberou si ti osobu s nepředvídatelným a nekontrolovatelným chováním?

—
Nejčastějšími teoriemi osobnosti teroristu jsou ty, co vychází z narcismu a autoritářství.
Narcismus vyvírá z nepřijetí vlastního já, idealizaci sebeobrazu a přenášení vlastních strastí a neúspěchů do sociálního světa. Narcisté a teroristé jsou si podobní v pojetí obětních beránků všech problémů a křivd, proti nimž bojují a přeceňování vlastních prostředků a schopností, podceňování protivníků. Narcistická zranění jsou zároveň důsledkem časných traumatických fyzických i psychických zážitků, které bychom mohli vystupovat v životopisech mnoha teroristů. Neúplné, konfliktní, rozpadlé rodiny, opakované školní a pracovní neúspěchy, to vše může vést k nepřátelství, podezíravosti a maladaptaci ke společnosti.
Hlavní motivací, která vede jedince k tomu, aby se stal teroristou, je touha po pomstě a vzývání nenávisti, tyto pocity byly získány ze zkušeností spojených s útoky a trýzněním proti nim nebo jejich blízkým. Avšak ani tyhle zážitky nevysvětlují osobnost teroristu beze zbytku, musí je asimilovat jako traumatizující. Značná část podobně zasažených osob se z traumatu dostane bez významnějších následků. Hypotéza o narcistické poruše teroristu se spíš hodí na osobnost vůdce teroristů.

Psychologie vůdců a členů teroristických skupin je odlišná. U popisu vůdců zdůrazňují autoři zejména velkou extrovertovanost, vysokou neurotičnost. Z toho plyne necitlivost, emoční nestabilita, neschopnost ovládání a egocentrismus, Sullwolde popsal zvláštní typ neurózy, projevující se vysokou podezíravostí, nízkou tolerancí ke kritice a nepřátelstvím. Post popisuje trias teroristického vůdce: narcismus, paranoia, psychopatie, a rozlišuje dva typy vůdců – teroristů, autoritářského a charismatického.
Teroristé ze všech společenských vrstev, s převahou nízkých a středních tříd. Jsou většinou mladší, mezi 19-25 lety, svobodní a muži. Mladí lidé se většinou nachází v přechodovém věku, kterému dominuje potřeba získat vlastní identitu, jsou plní nejistot, jsou vystaveni vlivu vůdčích osobností, často experimentují s různými rolemi, prožívají skepsi, zklamání.
Často popisovanými rysy osobnosti teroristů jsou omezená kontrola nad vlastními pohnutkami, převaha akce nad reflexí a netrpělivost a zvýšená chuť hledat stále nové a intenzivní zážitky, silné pocity.
Extrémistická hnutí stejně jako některé sekty nabízejí účastníkům novou a pozitivní identitu. Osoby se sníženou sebeúctou jsou proto přitahovány k nahrazení své negativní identity v teroristickém seskupení novou a kolektivní identitou. Členové teroristických organizací projevují v mnoha svých prohlášeních velký optimismus. Žijí především pro budoucnost, očekávají vítězství nad nepřáteli a dosažení svého náboženského nebo politického cíle. Očekávání úspěchu je nezbytnou podmínkou pro účast ve společenských hnutích všeho druhu, včetně teroristických.
Fascinace násilím je u teroristů dosti běžná, někteří z nich popisovali , že páchání atentátů na ně působí omamně jako droga. Existuje však značná variabilita v ochotě páchat násilí i mezi členy téže organizace.
Pod vlivem šoku a rozhořčení často odmítáme myšlenku, že vykonavatele teroristických akcí by mohli být normálními a obyčejnými lidmi. Získaná data však naznačují, že u většiny teroristů nenajdeme nějakou psychopatologickou nebo duševní poruchu. Neexistuje ani dostatek důkazů pro vypracování profilu osobnosti speciálně náchylné k terorismu. Osobnosti teroristů se navzájem liší a jakákoliv generalizace by byla příliš riziková.

Korporátní psychopat a Vy

Před pár lety by si zaměstnanci a manažeři českých či slovenských firem klepali na čelo nad troufalostí, případně by je zaléval studený pot strachu a úzkosti. Dnes se korporátní psychopati skloňují na nejednom školení, poradě či v konverzacích uvnitř i mimo firmy. Kdo však doopravdy korporátní psychopat je a proč vlastně tento pojem vyvolává tak bouřlivé či rozporuplné reakce?
Pojem zavedli v knížce “Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce” doktor psychologie Paul Babiak a Robert D. Hare, profesor psychologie na universitě ve Vancouver. Ten je i tvůrcem psychodiagnostického testu PCL-R, který se pro psychodiagnostiku psychopatie používá a je toho názoru, že psychopati by neměli být podrobováni psychoterapii, protože ti inteligentnější z nich přejímají psychoterapeutické postupy, aby pak snáze manipulovali svými oběťmi (včetně terapeutů).
Korporátní psychopaté jsou lidé, kteří svým chováním a přístupem rozkládají organizaci a její zaměstnance. Vyznačují se obratnou manipulací, lhaním, egocentrismem, chladným kalkulem, odzbrojující arogancí a podváděním. Jejich chování není šílené, jedná se většinou o velmi inteligentní a vysoce racionální lidi, kteří jsou však v permanentním konfliktu s obecně přijatými normami společnosti. Jsou to impulzivní, mnohdy výstřední lidé s nízkou mírou empatie, porozuměním pro druhé a mizivou zodpovědností. Jejich morální cítění se blíží nule a nepůsobí na ně normální sociální inhibitory. Umí se výborně prodat, rychle, efektivně nabízí to, co je pro druhé žádoucí a mimo jiného přitahují i víc žen jako muži – klasici.
Co dělat, když jste na svém pracovišti odhalili typického korporátního psychopata? Může to být váš šéf, kolega, či podřízený. Prvním a základním pravidlem je neoznačkovat tuto osobu nálepkou korporátního psychopata. Vybudujte a udržujte si na pracovišti dobré a hodnotné mezilidské vztahy. Oblíbenou taktikou psychopata je vytváření konfliktů mezi zaměstnanci s cílem zvýšit tenzi a vzbudit vzájemnou nedůvěru. Nejlepší obranou je vyhledávání každé příležitosti ke spolupráci s druhými a vybudování pověsti přátelské, talentované, kompetentní a loajální osoby. Na poradách si připravte kompetentní otázky, které nejsou konfrontační , ale vychází z porozumění službě či produktu, který organizace nabízí. Naučte se porozumět principům, kterými vaše organizace pracuje, možnostem, které vám může nabídnout, interním procedurám. Vyhněte se tomu, abyste byl označen za věčného stěžovatele. Rezervujte si své stížnosti na věci, které jsou pro vás opravdu důležité. Naučte se pozitivně formulovat své návrhy.
Jednou z nejhorších věcí , které se v našem osobním a profesním životě můžou stát, je pracovat pro psychopatického šéfa. Udělá vám ze života učiněné peklo.často nemusí být ani psychopatem, pouze jedincem bez kompetencí a příslušného manažerského vzdělání. Nejlepší obranou je vždy vykonávat svou práci, zadané úkoly, dodržovat procedury, být otevřený a vyžadovat pravidelnou zpětnou vazbu na svůj pracovní výkon. Vše důležité potvrďte i písemně. Vyhýbejte se přímým konfrontacím. Konflikty se šéfem nejsou nikdy příjemné, s psychopatem můžou vést ke katastrofě, protože pokud vás chce vytočit, přesně ví, jaké tlačítko stisknout. Jakkoliv je to náročné, zůstaňte klidní a chladní profesionálové, i když jste napadeni, buďte asertivní, nikoliv agresivní. Snažte se, pokud je to možné, minimalizovat s psychopatickým šéfem kontakt, ideálně se mu úplně vyhnout. V organizacích, ve kterých je to možné, můžete podat formální stížnost. Formulujte své námitky věcně, bez emocí a silných pojmů, využívejte k tomu příslušnou korporátní terminologii. Před podáním stížnosti velmi dobře zvažte a zhodnoťte svou situaci ve firmě a reputaci, postavení a vnímání svého nadřízeného druhými. Vždy zvažte své postavení, váš psychopatický šéf už mohl narušit vaši pověst ve společnosti. Další možností je odejít ze zaměstnání za vámi stanovených podmínek. Připravte si resume, pracovní profil, doplňte svůj životopis.
Když jste konečně venku ze spárů psychopatického vztahu, zaplaví vás spousta rozporuplných pocitů. Mnozí z vás cítí úlevu, ale vás i nepříjemné vzpomínky. Zvažte služby psychologického poradce, považujte tuto zkušenost za cennou životní lekci a přijmete novou práci s entusiasmem a otevřenou myslí.