Udělám krok do neznáma.. nebo se raději nejistotě zdaleka vyhnu?

Znáte dospělé ženy či muže, kteří žijí v soukromém pekle, psychicky či fyzicky strádají, postupně je vnitřně rozkládá dysfunkční vztah s partnerem, rodičem, či jinou osobou? Nebo takové, co pracují na pozici hluboce pod jejich intelektuální či vzdělanostní úroveň, schopnostmi a dovednostmi převyšují několikanásobně své šéfy? Přesto setrvávají v této situaci. Drží se svých pochybných jistot a známého území. I když jde symbolicky o boudu na nehostinném pirátském ostrově a oni by raději žili v bílém domečku ve vnitrozemí.. Může jít nejen o jejich individuální předurčení a rozhodnutí. Ve velké míře se na rozhodování setrvat v strukturované, jisté a určené situaci, podílí příslušnost k určité komunitě, organizaci, třídě, kastě, národnosti, náboženství, národu či jiné kultuře.
Jednou z teorií, vysvětlující dané chování, je Hofstedeho teorie vyhýbání se nejistotě. Geert Hofstede, holandský sociální psycholog, se v rozsáhlé studii z globálního firemního prostředí společnosti IBM zabýval mocnými vlivy kultury na chování jedince. V monografii Culture’s Consequences (1980) určil 4 kulturní dimenze – vzdálenost moci, individualismus-kolektivismus, maskulinita-feminita a vyhýbání se nejistotě. Pátá dimenze, dlouhodobá orientace, byla přidaná na základě čínských výzkumů. Dimenze jsou bipolární a měří se indexy v hodnotách od 0-100.
Vyhýbání se nejistotě aneb Uncertainty Avoidance Index (UAI) zobrazuje, jak těžké je pro lidi udělat krok do neznáma. Zabývá se jejich tolerancí k neurčitosti, nejistotě, nebezpečí a nestrukturované situaci.
Společnosti s vysokým indexem disponují rozsáhlým množstvím striktních pravidel, zákonů, norem, kontrolních mechanismů a tabu. Lidé v nich preferují jistotu, strukturovanost, stálé vztahy, pevné normy, cítí nedůvěru vůči novým věcem, lidem, změnám, jedná se o konzervativní společnosti. Stinnou stránkou bývá tendence k extremismu, rasismu, xenofobii. V těchto kulturách je vysoká míra globální úzkosti, stresu, emoční projevy navenek se však tolerují.
V kulturách s nízkým indexem vyhýbání se nejistotě se chovají jedinci soutěživě, konfliktněji, lidé snadněji přijímají odlišnosti a změny a jsou ochotni více riskovat. Emoce se skrývají. Společnosti charakterizuje nízká míra stresu, nejasné, nestrukturované, nejisté je bráno jako normální. Míň záležitostí a situací spadá pod přísné zákony a normy, ty se nesnaží se postihnout každou jednotlivost, která může potenciálně nastat, ale mají spíš obecnější, širší hranice určující charakter.
V jakém prostředí se pohybujeme my? Česká kultura patří mezi ty, které mají relativně vysoký index vyhýbání se nejistotě. Lidé zde raději setrvávají v často nepohodlných a vnitřně omezujících a neuspokojivých situacích, vykonávají nepodnětnou a málo naplňující práci, používajíc ověřené způsoby a metody. Pokud to není úplně nutné a shora přikázané, neinovují, netvoří. Když se ocitnou v nové, neznámé situaci, ve které by měli udělat riskantní a nové rozhodnutí, první reakcí bývá nejčastěji strach, obavy ze selhání, úzkost. Silně se vyhýbají nejistotě. Raději setrvávají v nevhodných podmínkách, než aby ohrozili vnější zdání, nastolený řád. Nežli by udělali krok do neznáma, k nejisté, ale jiné, možná lepší budoucnosti, setrvávají v zaběhlé nevyhovující přítomnosti.
A co brání udělat krok do neznáma Vám?
Advertisements

Kruh domácího násilí a týrání

Nejste si jistý nebo jistá, jestli Vás partner týrá? Připomínají Vám tyto řádky důvěrně něco, co jste přožili nebo prožíváte?
Přečtěte si pozorně, jak vypadá cyklus násilí.

Cyklus násilí byl prvně definován Lenorou E. Walkerovou v roce 1979, která na základě rozhovorů s 1500 ženami stanovila základní tři fáze, které se střídají v násilných vztazích. V rámci jednotlivých fází autorka popisuje nejčastější vzorce chování oběti a pachatele. Jednou z autorek knihy Partnerské násilí je i naše kolegyně Dana Pokorná, cyklus násilí v publikaci se drží původního modelu o třech základních fázích a popisují je následovně:

Fáze napětí
Tato fáze je někdy také označována jako fáze narůstání tenze a zahrnuje mírné incidenty, u oběti vzrůstá strach a snaží se oddálit budoucí eskalaci násilí. Oběť je v této fázi pečující, ochotná, souhlasící, dělá vše proto, aby udržela klid. Omlouvá partnerovo chování, za důvod násilí označuje vnější okolnosti, přisuzuje si odpovědnost za partnerovo chování, stahuje se do sebe, omezuje kontakt s okolím. Pachatel vykazuje v tomto období nízkou míru hněvu, přistupuje k verbální agresi, pokořování, případně k lehčím formám fyzického násilí. Vzrůstá u něj potřeba kontroly a moci, objevuje se např. žárlivost, postupně narůstá frustrace a agresivita.

Fáze násilí
Tato fáze je relativně krátkou fází (může trvat od několika minut do několika hodin) v níž tenze z předchozí fáze eskaluje v otevřené násilí, což může mít za následek vážná fyzická zranění nebo dokonce usmrcení oběti. Oběť je apatická, pasivně přijímající, z předchozích násilných incidentů ví, že nemá smysl se bránit, sebeobrana vede k prodloužení nebo k větší brutalitě útoku (tento soubor chování oběti je někdy označován jako naučená bezmoc), oběť dělá vše pro to, aby minimalizovala zranění, většinou do 24 – 48 hodin po násilném incidentu se dostavuje emoční zhroucení, oběť odkládá vyhledání pomoci, tato fáze má zásadní vliv na další snížení sebeúcty a sebevědomí oběti. Pachatel se v této fázi stává nepředvídatelným, mohou se dostavit záchvaty zuřivosti, za násilí obviňuje oběť, omlouvá vlastní násilné chování, má kontrolu nad ukončením této fáze.

Fáze klidu
Tato fáze je někdy také nazývána „obdobím líbánek“. Situace se uklidní, v této fázi se pachatel omlouvá, slibuje, že násilí se nebude opakovat. V některých případech se ale pachatel neomlouvá, připisuje vinu za násilí oběti a období klidu se vyznačuje pouze nepřítomností násilných incidentů. Tato fáze může být v počátku vztahu nejdelší, ale v průběhu násilného vztahu se zkracuje, až téměř vymizí, a mění se v období narůstání tenze. Oběť v této fázi cítí pocity viny při myšlence na opuštění partnera, ztotožňuje se s rolí oběti, přebírá zodpovědnost za násilí a věří ve změnu partnera, cítí se potřebná a hodnotná. Pachatel žádá o odpuštění, je vlídný, milující, kající se, je závislý na opětovném přijetí a odpuštění. (Marvánová, Pokorná, Toufarová, 2008)

Psychologie teroristu

Psychologie je věda, na kterou se lidé obrací vždy, pokud nechápou smysl lidského jednání. Z duševních poruch se nejčastěji připisují teroristům psychopatie, paranoia, patologické predispozice k násilí nebo poruchy impulzivity, neschopnost vcítit se do jiných osob a jejich utrpení, emoční necitlivost a hluboký egocentrismus. Příkladem až nelidského chladu je Jordánec Nezar Hindaw, který v dubnu 1986 poslal svou těhotnou přítelkyni do Izraele běžnou linkou a do zavazadla jí dal výbušninu. Policie na Heathrow objevila bombu ukrytou v kufru a tak zachránila život jí i 368 cestujících.
Je možné, že psychopat pronikne do teroristické organizace, avšak egocentrismus, který vede většinu psychopatů, se vylučuje s navázáním a udržením důvěryhodných a déletrvajících společenských styků v rámci teroristických seskupení. Terorismus vyžaduje schopnost spolupráce ve skupině, obětování se za věc, která nenese okamžitý osobní prospěch. Není jisté, zda všichni teroristé mají v sobě stejný emoční chlad, že jim schází schopnosti vcítit se do myšlení obětí, jejich náboženská nebo politická přesvědčení jim někdy dovolují páchat krutosti, ale nejsou necitliví. Mnozí teroristé zároveň uznávají, že jednou z hlavních pohnutek jejich činů je nenávist. Nenávist je cit dosti neslučitelný s psychopatickým emočním chladem. Teroristův chlad může být selektivní , ne všeobecný, nemusí cítit žádný soucit se svými oběti, avšak může milovat své druhy, rodinu, krajany a cítit s nimi soucit. Příliš mnoho rozdílů s psychopaty..
Druhá teorie psychopatologie vychází z tvrzení psychiatra Jerrolda Posta, který připodobňuje vnímání reality teroristů vnímání paranoidních osob. Nadměrná podezíravost vůči ostatním, persekuční mánie, pocit velikášství, přehnaná pýcha, nepřátelský postoj ke světu, iluze, agresivní prchlivost, citová chudoba. Post váže paraniou k narcistickému osobnostnímu typu. Paranoia však zároveň zahrnuje kognitivní pokřivení a u skutečného paranoika vyvolávají fantazie o pronásledování intenzivní děs,ve kterém je skoro nereálné normálně existovat, myšlenky jim kradou či odnímají jiní lidé. Teroristé naproti tomu žijí relativně v realitě a kontrolují své akce a vlastní život.
¨
Další psychopatologií, připisovanou teroristům, jsou poruchy v kontrole impulzivního chování. Musíme si však položit otázku, zda jsou biologické predispozice dostatečně relevantní k vysvětlení teroristické agrese. Teroristé, žijící v poloilegalitě a nucení používat násilí vymezeným a plánovaným způsobem, si nemohou dovolit přílišné návaly agresivity nebo zlosti, které je ohrozí nebo prozradí.
Nakonec, lidé se většinově stávají teroristy jenom tehdy, když je vyberou členové již dříve vytvořených organizací, které recruitují nejvhodnější osoby. Vyberou si ti osobu s nepředvídatelným a nekontrolovatelným chováním?

Nejčastějšími teoriemi osobnosti teroristu jsou ty, co vychází z narcismu a autoritářství.
Narcismus vyvírá z nepřijetí vlastního já, idealizaci sebeobrazu a přenášení vlastních strastí a neúspěchů do sociálního světa. Narcisté a teroristé jsou si podobní v pojetí obětních beránků všech problémů a křivd, proti nimž bojují a přeceňování vlastních prostředků a schopností, podceňování protivníků. Narcistická zranění jsou zároveň důsledkem časných traumatických fyzických i psychických zážitků, které bychom mohli vystupovat v životopisech mnoha teroristů. Neúplné, konfliktní, rozpadlé rodiny, opakované školní a pracovní neúspěchy, to vše může vést k nepřátelství, podezíravosti a maladaptaci ke společnosti.
Hlavní motivací, která vede jedince k tomu, aby se stal teroristou, je touha po pomstě a vzývání nenávisti, tyto pocity byly získány ze zkušeností spojených s útoky a trýzněním proti nim nebo jejich blízkým. Avšak ani tyhle zážitky nevysvětlují osobnost teroristu beze zbytku, musí je asimilovat jako traumatizující. Značná část podobně zasažených osob se z traumatu dostane bez významnějších následků. Hypotéza o narcistické poruše teroristu se spíš hodí na osobnost vůdce teroristů.

Psychologie vůdců a členů teroristických skupin je odlišná. U popisu vůdců zdůrazňují autoři zejména velkou extrovertovanost, vysokou neurotičnost. Z toho plyne necitlivost, emoční nestabilita, neschopnost ovládání a egocentrismus, Sullwolde popsal zvláštní typ neurózy, projevující se vysokou podezíravostí, nízkou tolerancí ke kritice a nepřátelstvím. Post popisuje trias teroristického vůdce: narcismus, paranoia, psychopatie, a rozlišuje dva typy vůdců – teroristů, autoritářského a charismatického.
Teroristé ze všech společenských vrstev, s převahou nízkých a středních tříd. Jsou většinou mladší, mezi 19-25 lety, svobodní a muži. Mladí lidé se většinou nachází v přechodovém věku, kterému dominuje potřeba získat vlastní identitu, jsou plní nejistot, jsou vystaveni vlivu vůdčích osobností, často experimentují s různými rolemi, prožívají skepsi, zklamání.
Často popisovanými rysy osobnosti teroristů jsou omezená kontrola nad vlastními pohnutkami, převaha akce nad reflexí a netrpělivost a zvýšená chuť hledat stále nové a intenzivní zážitky, silné pocity.
Extrémistická hnutí stejně jako některé sekty nabízejí účastníkům novou a pozitivní identitu. Osoby se sníženou sebeúctou jsou proto přitahovány k nahrazení své negativní identity v teroristickém seskupení novou a kolektivní identitou. Členové teroristických organizací projevují v mnoha svých prohlášeních velký optimismus. Žijí především pro budoucnost, očekávají vítězství nad nepřáteli a dosažení svého náboženského nebo politického cíle. Očekávání úspěchu je nezbytnou podmínkou pro účast ve společenských hnutích všeho druhu, včetně teroristických.
Fascinace násilím je u teroristů dosti běžná, někteří z nich popisovali , že páchání atentátů na ně působí omamně jako droga. Existuje však značná variabilita v ochotě páchat násilí i mezi členy téže organizace.
Pod vlivem šoku a rozhořčení často odmítáme myšlenku, že vykonavatele teroristických akcí by mohli být normálními a obyčejnými lidmi. Získaná data však naznačují, že u většiny teroristů nenajdeme nějakou psychopatologickou nebo duševní poruchu. Neexistuje ani dostatek důkazů pro vypracování profilu osobnosti speciálně náchylné k terorismu. Osobnosti teroristů se navzájem liší a jakákoliv generalizace by byla příliš riziková.

Korporátní psychopat a Vy

Před pár lety by si zaměstnanci a manažeři českých či slovenských firem klepali na čelo nad troufalostí, případně by je zaléval studený pot strachu a úzkosti. Dnes se korporátní psychopati skloňují na nejednom školení, poradě či v konverzacích uvnitř i mimo firmy. Kdo však doopravdy korporátní psychopat je a proč vlastně tento pojem vyvolává tak bouřlivé či rozporuplné reakce?
Pojem zavedli v knížce “Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce” doktor psychologie Paul Babiak a Robert D. Hare, profesor psychologie na universitě ve Vancouver. Ten je i tvůrcem psychodiagnostického testu PCL-R, který se pro psychodiagnostiku psychopatie používá a je toho názoru, že psychopati by neměli být podrobováni psychoterapii, protože ti inteligentnější z nich přejímají psychoterapeutické postupy, aby pak snáze manipulovali svými oběťmi (včetně terapeutů).
Korporátní psychopaté jsou lidé, kteří svým chováním a přístupem rozkládají organizaci a její zaměstnance. Vyznačují se obratnou manipulací, lhaním, egocentrismem, chladným kalkulem, odzbrojující arogancí a podváděním. Jejich chování není šílené, jedná se většinou o velmi inteligentní a vysoce racionální lidi, kteří jsou však v permanentním konfliktu s obecně přijatými normami společnosti. Jsou to impulzivní, mnohdy výstřední lidé s nízkou mírou empatie, porozuměním pro druhé a mizivou zodpovědností. Jejich morální cítění se blíží nule a nepůsobí na ně normální sociální inhibitory. Umí se výborně prodat, rychle, efektivně nabízí to, co je pro druhé žádoucí a mimo jiného přitahují i víc žen jako muži – klasici.
Co dělat, když jste na svém pracovišti odhalili typického korporátního psychopata? Může to být váš šéf, kolega, či podřízený. Prvním a základním pravidlem je neoznačkovat tuto osobu nálepkou korporátního psychopata. Vybudujte a udržujte si na pracovišti dobré a hodnotné mezilidské vztahy. Oblíbenou taktikou psychopata je vytváření konfliktů mezi zaměstnanci s cílem zvýšit tenzi a vzbudit vzájemnou nedůvěru. Nejlepší obranou je vyhledávání každé příležitosti ke spolupráci s druhými a vybudování pověsti přátelské, talentované, kompetentní a loajální osoby. Na poradách si připravte kompetentní otázky, které nejsou konfrontační , ale vychází z porozumění službě či produktu, který organizace nabízí. Naučte se porozumět principům, kterými vaše organizace pracuje, možnostem, které vám může nabídnout, interním procedurám. Vyhněte se tomu, abyste byl označen za věčného stěžovatele. Rezervujte si své stížnosti na věci, které jsou pro vás opravdu důležité. Naučte se pozitivně formulovat své návrhy.
Jednou z nejhorších věcí , které se v našem osobním a profesním životě můžou stát, je pracovat pro psychopatického šéfa. Udělá vám ze života učiněné peklo.často nemusí být ani psychopatem, pouze jedincem bez kompetencí a příslušného manažerského vzdělání. Nejlepší obranou je vždy vykonávat svou práci, zadané úkoly, dodržovat procedury, být otevřený a vyžadovat pravidelnou zpětnou vazbu na svůj pracovní výkon. Vše důležité potvrďte i písemně. Vyhýbejte se přímým konfrontacím. Konflikty se šéfem nejsou nikdy příjemné, s psychopatem můžou vést ke katastrofě, protože pokud vás chce vytočit, přesně ví, jaké tlačítko stisknout. Jakkoliv je to náročné, zůstaňte klidní a chladní profesionálové, i když jste napadeni, buďte asertivní, nikoliv agresivní. Snažte se, pokud je to možné, minimalizovat s psychopatickým šéfem kontakt, ideálně se mu úplně vyhnout. V organizacích, ve kterých je to možné, můžete podat formální stížnost. Formulujte své námitky věcně, bez emocí a silných pojmů, využívejte k tomu příslušnou korporátní terminologii. Před podáním stížnosti velmi dobře zvažte a zhodnoťte svou situaci ve firmě a reputaci, postavení a vnímání svého nadřízeného druhými. Vždy zvažte své postavení, váš psychopatický šéf už mohl narušit vaši pověst ve společnosti. Další možností je odejít ze zaměstnání za vámi stanovených podmínek. Připravte si resume, pracovní profil, doplňte svůj životopis.
Když jste konečně venku ze spárů psychopatického vztahu, zaplaví vás spousta rozporuplných pocitů. Mnozí z vás cítí úlevu, ale vás i nepříjemné vzpomínky. Zvažte služby psychologického poradce, považujte tuto zkušenost za cennou životní lekci a přijmete novou práci s entusiasmem a otevřenou myslí.